Dominik – DGREED – Kovařík a jak to s ním vlastně ve skutečnosti je…

Vidím, že po delší době jsem byl opět na programu ws fóra. V krátkosti vám nastíním realitu. Za prvé s ws a freestyle jsem v žádným případě neskončil. Je to pro mě stále sport č.1. Je to velká nekonečná výzva, stále je co se učit – hlavně ve freestyle, užíváte si max. adrenalín a žádný jiný sport mě více nebavil. Ve svém krátkém životě (21)jsem dělal hodně sportů, ale vrcholově (závodně) pouze tři.

1/Motokros od 5ti let, kdy jsem v 16ti musel ze zdravotních důvodů jako juniorský mistr ČR v supercrossu skončit a vrcholová sezóna stála tátu i se dvěma motorkama na rok cca. 1 mil.korun. Za každé vítězství jsem si odnesl maximálně upletenej věnec a diplom. Trénování za deště, 40°C horka i -10°C zimy, 3x týdně na vlastní trati a v zimě Itálie, Holandsko. K tomu každý týden závody. Byl to velmi nebezpečný a nákladný sport bez pozitivního výsledku do budoucna – zkrátka drahá a nebezpečná zábava. Dnes už se jen tak občas svezu.

2/ Snowboarding, který jsem jako doplněk v zimě provozoval hlavně s rodinou. Závodně jsem se mu věnoval od 14ti let a jezdil hlavně závody snowboardcrossu a k tomu freestyle a reily. Soustředění v Alpách (Rakousko, Francie, Itálie) nebyly ale také zrovna nejlevnější (asi dobře víte co stojí permice na horách, ubytko, stravování, doprava). Ale pořád si s jedním prknem a botama udělal slušnej výkon. Dál si rád užívám v zimě prašanu.
Asi bych se snb. neskončil, ale našel jsem v garáži starý zaprášený výtlačný alfa plovák co táta s dědou vyráběli s igelitovou plachtou a nový směr mýho života byl na světě.

3/Windsurfing mě hodně dostal v mých 16ti poprvé na vodě a moje priority byly jasný. Po pár ježdění na rybníku, na Lipně pak na Gardě, kde jsem poprvé viděl dělat vůbec nějaký triky (v tý době bylo max. tak vulkáno a s flakou se už daly vyhrát závody). To bylo něco jinýho než ježdění tam a zpět. Začal jsem číst časáky, knížky, hltat videa a koukat na každýho Itala, kterej se odlepil od hladiny. Táta pořídil pořádnej vercajk a začlo se trénovat. Hodně to bolelo a hlavně nic nemělo žádnou logiku (voda se pořád hejbala, vítr foukal hodně nebo málo, plachta velká nebo malá….). Číhal jsem na každej poryv. Ve škole jsem místo na tabuli koukal ven na stromy kdy se pohne lístek a už valil s tátou na dehtář. Bohužel to nestacilo, větru bylo málo. Doma jsme se dohodli, že do toho půjdeme naplno. Připravil se rozpočet na sezónu, na vybavení se kterým na počátku pomáhal Pavel Šeba z Fanatiku, domluvilo se individuální studium na českoanglickym gymplu v ČB a začlo se lítat a jezdit . Měsíc voda, měsíc škola. Všechno super – byl čas, byly prachy a hlavně chuť a jasný cíl – jezdit závodně a účastnit se velkých závodů. Dřina se vyplatila a první úspěchy 17ti letýho kluka z rybníka se dostavily v podobě MS juniorů na Bonaire kam jsem se probojoval z MČR na Lefkádě, kdy jsem trénoval a závodil ještě s Erbim – i jemu patří velký dík za školu, za rady, za Karpatos, za Cape Down, Brazílii, byl to můj skoro náhradní táta u moře. Byla to dřina, nic mi neodpustil, kotníky do krve, ruce na kaši. Závodili jsme spolu, kdo udělá první nový trik, kdo dá vyšší šaku… a byla i zábava, holky, pití. Škola Erbiho ale brzo přestala stačit a bylo potřeba trénovat s profíkama co triky vymýšlej. Kluci z karibiku přicházeli každý den s něčím novým, Když jsem už konečně zvládal slušně triky co jsem znal, uviděl jsem Kiriho ráno na vodě, spadla mi brada a zjistil jsem, že jsem zase na začátku. A znova a znova. Víc trénovat, ale to všechno znamená více peněz, více materiálu, kterej pod váma hoří jako papír, delší pobyty u moře, více času… Pokud jsem chtěl něco dokázat a alespoň se postavit s těmahle rukama do heatu nešlo to jinak. Přišly první velký závody Evropa i svěťák. Bez odjetých závodů v EFPT mě nedovolili startovat ani na PWA v Podersdorfu, kterej jsem si vždycky přál u baráku vyzkoušet. První PWA jsem si dal na Fuertě za brutálních podmínek, kdy jsem na 3,5 kapesníku lítal jako hadr na holi.

WS závodění je opravdu o úplně něčem jiným a prosadit se ve freestyle jako hošík z nějakých Čech vod Dehtáře je fakt těžký, zkrátka tam nepatříte, nikdo vás nezná, neví ani kde bydlíte a kde to Česko vlastně vůbec je. Pořád je to o rozhodčích, kterejm se buď líbíte nebo ne, které ovlivňují jednotlivé týmy, musí si zvyknout, že tam vůbec jste. Musíte mít velký štěstí na vítr v heatu, na los s kým pojedete, na výběr materiálu a za podělaný 2 minuty musíte předvést maximum co umíte, spadnete do vody a končíte, sednete na letadlo a valíte z Afriky dom s – 50.000 na účtu.

Ano je to o penězích, o velkých penězích za trénování (letenky do Karibiku nestojí 5tis.,ubytko, jídlo, auto půjčovny…) za startovné, za fotky za videa, za úrazové pojistky. Vrcholová sezóna nás při relativně 150 dnech na vodě (což se při 300 dnech na vodě kluků profíků nedá ani porovnat a už vůbec kdy dohonit) přišla na cca 500tis. bez materiálu a k tomu podpora national týmu (3prkna, 6 kompletních plachet ve full karbonu+doplňky a hadry), kterou jsem měl ať již u JP nebo u RRD maximální, možná lepší než si vůbec myslíte - za to velký díky. Bohužel po dvou posledních aktivních závodních sezónách jsem zjistil, že ta první desítka je fakt nedosažitelná – málo peněz a tím i málo času na vodě. Musel bych se přestěhovat, ale to znamená něčím se živit a pořád mít ještě možnost trénovat. Při pricemoney na EFPT, kdy se rozdělovalo taky třeba jen 5000,-EURO a na 5 místo zbylo 400,-€, to nepokrylo ani ubytko a do první 10 ve svěťáku se není šance probojovat. Rozhodl jsem se, že nebudu opravdu jak říkáte, tahat prachy tátovi ani sponzorům z kapsy. Možná bych byl jedinej čech ve freestyle svěťáku, ale s pochybným a pro mě neuspokojivým výsledkem a hlavně absolutně bez peněz. Závodní ws jsem omezil na minimum (ten zahraniční) a pokud budou někdy zase vyhlášený jakýkoli závody freestyle v ČR, určitě se jich zúčastním. Věřím, že jsem se něco naučil, že budu určitě dobrým soupeřem a rád i předám všechny mé zkušenosti mladým talentům. Stejný záměr jsem měl i s prvním DVD v češtině „Windsurfing tak trochu jinak“ – ukázat krásu tohoto pro většinu lidí exotického sportu.

Bez velkýho talentu, velký dřiny a velkých peněz nejste nikdy velký hráč a i to mnohdy nestačí. Můžete mít totiž i velkou smůlu.

Windsurfing mi dal hodně, naučil mě poznávat jiné mentality, mám spousta nových kamarádů, podíval jsem se do míst o kterých se většině lidí jen zdá. Windsurfing není pouze sport, je to životní styl, je to výzva, nekonečná snaha se něco naučit, volnost, svoboda a zábava.

V současné době studuji vysokou školu Právní ekonomiky a také již kupodivu pracuji v marketingovém oddělení naší firmy a jsem technickým a grafickým správcem několika webů.

A ta moje muzika – zkrátka mě to baví, skládám texty, hudbu a něco kecám do mikráku. Mám svoje nahrávací studio, který občas někomu pronajmu. Fotím, natáčím a dělám vlastní produkci. Točím klipy, firemní videa, fotím svatby – zkrátka tak něco.

Asi škoda, že jsem nehrál tenis nebo golf…

Momentálně jsem byl na Gardě a super ježdění.

Takže větru zdar

Aloha a uvidíme se na vodě

Dominik Dgreed Kovařík

Přidat komentář k tomuto článku  jméno  email  titulek  text